Obloha je vždycky nejtemnější, než začne svítat.

Vladimír Macura, Český sen

18. října 2010 v 14:06 | chicab |  Školní radovánky
Je velice těžké vymezit Vladimíra Macuru jakožto autora, jelikož šíře jeho profesního záběru je opravdu úctyhodná. Nevím, mám-li zmínit, že byl sémiotikem a kulturologem, literárním historikem, znalcem národního obrození, autorem současné prózy, výborným fejetonistou, literárním kritikem nebo překladatelem a propagátorem estonské kultury? Nejjednodušší bude
označit ho jako člověka patřící mezi přední osobnosti literární vědy a samozřejmě i literatury samotné.
Vladimír Macura se narodil během konce válečných let, přesněji 7. 11. 1945 v Ostravě. Narodil se v rodině hutního inženýra. Základní a středoškolské vzdělání si Vladimír Macura "odbyl" na Ostravsku. Byl přijat ke studiu češtiny a angličtiny na FF PU v Olomouci, avšak studia dokončil na FF UK (absolvoval 1968). Poté je jeho kariéra až do konce života spjata s Ústavem pro českou literaturu, kde byl zpočátku zaměstnán jako odborný, posléze vědecký pracovník, později zastával funkci zástupce ředitele a nakonec se sám stal ředitelem. Jeho první ženou byla Alena Pšenčíková,
jež byla lingvistkou. Jeho druhou ženou se stala Naděžda Šimonová, která byla překladatelkou z francouzštiny, šéfredaktorkou časopisu Iniciály atd. A nakonec ani syn Ondřej se nevyhnul literárním genům a stal se básníkem.
Vladimír Macura patřil do spousty literárních a jiných organizací. Jako příklad můžeme uvést spolek přátel a propagátorů kultury Pobaltí - Baltský svaz, jež byl v době komunistické diktatury ilegální organizací (předchůdce dnešního Česko- Estonského klubu). V souvislostech spojených s tímto klubem využíval
krycí jméno Vladimír Kreutzwald. Přispíval například také do Ostravského kulturního zpravodaje, Orientace, Literárního měsíčníku a mnoha dalších. Za zmínku stojí spolupráce s Tvarem, kde se objevuje cyklus Semi(o)fejetonů, později knižně publikovaných pod názvem Masarykovy boty a jiné smi(o)fejetony. Literárně - historické začátky Vladimíra Macury jsou spjaty s moderní českou poezií a její lingvistickou analýzou. Velice brzy se však jeho zájem obrací k národnímu obrození. Doposud byla literatura 19. století představována v tradiční historické perspektivě. V jeho sémiotických analýzách, nutno zmínit vliv sémioticko-kulturologických konceptů Jurije Lotmana, se národní obrození ukazuje jako kulturní typ tíhnoucí k mystifikaci a umělým konstrukcím.
Tuto skutečnost nacházíme v díle Znamení zrodu (kultura národního obrození a jeho ideologie). Obdobná metodologická východiska zaměřená na znakový kód kultury nacházíme i ve dvou dalších pracích na pomezí sémiotických studií, esejů a fejetonů (Šťastný věk, Masarykovy boty a jiné semi(o)fejetony). Nutno zmínit jeho podíl na velkých lexikografických a příručkových projektech (dvoudílný Slovník děl světové literatury, Průvodce po světové literární teorii) a samozřejmě bohatou překladatelskou činnost (rozvíjenou od poloviny 70. let), jejímž prostřednictvím zpřístupnil české společnosti soudobou estonskou literaturu. Macuru odjakživa fascinoval fenomén mystifikace. Hlavně proto ho můžeme nalézt ve většině jeho prozaických děl (Něžnými drápky - soubor povídek s milostnou tematikou, Občan Monte Christo - román z doby normalizace, Ten, který bude - cyklus historických próz z roku 1848 - Informátor, Komandant, Guvernantka). A konečně se dostáváme k tvrzení Umberta Eca, že všechno může být zneužito jako znak, čemuž Macura věnoval pozornost v kulturologických studiích věnovaných emblémům 19. století, tedy v díle Český sen, za nějž získal Státní cenu za literaturu.
Český sen je knihou, k mému potěšení, ne příliš rozsáhlou a zároveň poměrně dobře čtivou. Jedná se o soubor několika esejů, v nichž nacházíme velice zajímavou sémiotickou analýzu literárních děl 19. století. Jak můžeme číst hned na obalu knihy:
"I tentokrát jde o brilantní sémiotickou analýzu literárního materiálu v historickém kontextu a výsledkem je leckdy překvapivý obraz českého myšlení a českých "mýtů" 19. století." Právě na obalu získáváme první indicii k obsahu knihy - nejen Američané mají svůj toliko přetřásaný americký sen - i my, Češi minulého století jsme měli náš český sen. Jeden esej je jako by jeden sen, přičemž každý pojednává o jiném tématu. Vesměs všechny sny začínají kursivou psaným úvodním odstavcem, který čtenáře pomalu zavádí do následně řešené problematiky. Po úvodním odstavci pokračuje snové vyprávění statí, která je doplněna jak ilustracemi, tak i přetisky ze soudobých periodik. Téměř do každého vyprávění jsou vloženy méně, či více rozsáhlé citáty, jež bývají povětšinou taktéž odlišeny kurzívou. Co nemohu opomenout, je precizně vyvedený poznámkový aparát, jedná se o odkazy, které jsou vždy pomocí číselného označení přímo v textu spojeny s určitým citátem v poznámkovém aparátu.
Jak jsem již předeslala, jde tu o soubor několika esejů, přesněji řečeno o 17 esejů a to včetně prvního, kterýžto nahrazuje úvod a posledního jakožto náhrady za doslov. Jelikož konkretizovat si jeden každý ze sedmnácti snů, je zbytečné, pokusím se stručně říci něco ke všem, přičemž se zastavím u těch, které mě obzvláště zaujaly. Jedním ze znaků, které autor zkoumá, je i samotný termín snu. Sen je termín nejednoznačný, označuje touhu, dokonalý stav, ideální budoucnost, ale je to i vzpomínka na cosi ideálního z minulosti a také je to něco nereálného. Macura vybral několik takových emblémů a zkoumá je ze všech možných úhlů pohledu, upozorňuje na proměny jeho chápání v neúprosném běhu času. Povětšinou odhaluje neotřelé souvislosti, které by obyčejného "smrtelníka" asi nikdy samovolně nenapadly. Do problematiky českého snu zabrousí hned v první stati, nazvané příznačně: "Sen o českém snu". Autor se v první větě doznává z plagiátorství názvu knihy, neboť název Český sen byl převzat z titulní básně sbírky Josefa Kainara. Celá tato stať rozebírá Kainarovu báseň a její vliv v době vydání. Báseň se údajně brzy po vydání stává téměř kanonickým textem socialistické poezie. Sen a snění byly přijaty jako předobraz budoucí utopie, předobraz budoucího a žádoucího uspořádání poměrů. Sen není vnímán jako protiklad skutečnosti, nýbrž jako její etapa.
Po takto pojatém úvodu následují rozbory tří snů o spících rytířích. Prvními rytíři ve zbroji mají být legendami opředení, doposud údajně spící, blaničtí rytíři. Právě tuto stať jsem vybrala jako jednu z těch, kterým se budu věnovat o něco více. Blaník je jednou ze dvou hor, které mají v českém nacionálním pojetí významnější symbolickou hodnotu. První horou je Říp a druhou zde řešený Blaník. Citováno přímo z vlastního textu: "Říp jako místo počátku českých dějin, Blaník jako záruka a pojistka jejich perspektivy." Je zajímavé, že u Blaníku se nedíváme vzhůru, nepřibližujeme se nebesům, jak to tradičně u mytizovaných hor bývá, ale díváme se dovnitř. Uvnitř je onen skrytý svět, jeho obyvatelé jsou z "vnějšího" pohledu již dávno mrtvi, tam však plyne čas jiným způsobem. "Tajemný a nepřístupný život hory dosvědčují v okolním prostoru tajemná znamení (troubení, bubnování, ržání koní, zvuky rytířských klání, rzivá voda vytékající ze skály)."
Obyvatelé hory čekají na chvíle, kdy bude českému národu nejhůře, poté povstanou, jednou provždy jej zachrání a do nitra hory se nikdy nenavrátí. Překvapilo mne zjištění, že nejstarší dochované záznamy pověsti jsou z lidového čtení německého a až zpracování problematiky Josefem Schiffnerem (Zdenko von Zasmuk und seine Gefarten oder die im Berge Blanik eingeschlossenen Riter - 1789) sehrálo úhlavní roli ve zformování novodobého pojetí blanické tradice. Teprve později bylo téma převzato například Krameriem nebo Václavem Klimentem Klicperou. Další dilema nastává, ptáme-li se po původu rytířů. Jsou to rytíři katoličtí (tedy vedeni svatým Václavem), nebo husitští (vedeni Žižkou)? Povětšinou se nakonec vůbec nedostávají do rozporu a jsou spojováni, jedna tradice prakticky navazuje na druhou. Této situaci odpovídá například Klácelova báseň Hlas z Blaníka existující ve dvou zněních - knižním "svatováclavském" a "husitském" rukopisném. Konečně se dostáváme k třetímu blanickému podobenství - probouzejících se rytířů a probouzejícího se národa v době národního obrození. Uplatňuje se zde teze národa kdysi slavného, nyní spícího a záhy se probouzejícího. Spánek a probuzení jsou často vyjadřovány kontrastem noci a rána, jako jeden z příkladů je zde uveden Karel Sabina: "Až nad vlastí slunce vyjde… z bludného procitnou spaní". Z tohoto bludného spaní český národ pomalu vyvádí tehdejší česká inteligence, tedy elita národa. Blaník je
tedy vnímán jednak jako český národ, tak i jako vlastenecká inteligence. Tato elita zasahuje (probouzí se) na poslední chvíli, aby národ zachránila. Právě odtud pochází dobová emblematika "spících" a "buditelů", "budičů". Nicméně novodobá elita nepotřebuje ke svému tažení zbraně fyzické (meče a brnění), vystačí si se zbraněmi ducha. Jako příklad nesouhlasu s krvavými přemi minulosti a přitakání postupu soudobého, tedy duchovního, autor uvádí Koubkův výrok: "A ty stíny našich zbrojných dědů žasnou, že bez války jdeme kpředu".
Toto byl tedy pokus o nástin obsahu prvního ze snů a můžeme pokračovat snem dalším, nazvaným: Sen o spících rytířích II. V tomto snovém vyprávění se autor zabývá symbolem snu v Tylově báchorce Jiříkovo vidění. Hlavní hrdina, čeledín Jiřík, sní o lepším životě. Touží po pohodlí, zahálce, panském životě. Jiřík je okolím vnímán jako kakabus, stále jen bručí a je nespokojen se současným stavem. Autor uvádí, že tyto charakteristiky přesně zapadají do dobového negativního portrétu "romantického typu". Podobně kriticky vytvořil Tyl obraz Karla Hynka Máchy ve svém Rozervanci. Podle Tyla je romantický typ odsouzen k posedlosti neštěstím. Jak víme, spor s romantismem probíhá celou Tylovou tvorbou. Jiříkův sen může být dále chápán jako téma ochromené aktivity, typické v dobách obrození.
Třetí sen o spících rytířích je spíše snem o spícím rytíři. Zkoumá Nerudovu Baladu českou o rytíři Palečkovi. Dozvídáme se, že ač balada nese "češství" přímo v názvu, více byla dobovou kritikou uznávána například Romance o Karlu IV. a její závěrečná přímá pointa. Kniha je tu chápána jako do jisté míry ironický a možná i melancholický náhled na hloubku národního probuzení. Vše prostřednictvím symbolů - Vesna, dočasné procitnutí (jaro1848), malý rytíř ve velkém světě (komplex malého národa) atd. Paleček je charakterizován přesně podle charakterologického klíče soudobé společnosti: "Smavý rek, samý šprým a dobrý nápad". Zdánlivě idylický příběh veselého rytíře je údajně ironickou verzí podobenství o českém národě odsouzeném k nepravé existenci.
Následuje Sen o vlasti. V tomto snu jsem byla do jisté míry šokována, když jsem se dočetla o částečné nepůvodnosti písně Kde domov můj. Píseň je do jisté míry parafrází na Goethovu píseň Mignonině z románu Viléma Meistra léta učednická, která podobně líčí snovou krajinu s citroníky, pomeranči atd. Země česká není to, co obklopuje slepého Mareše, je to země snová, ideální, leží kdesi daleko a je obývána cituji: "Nikoliv pražskými figurkami, ale slavným plemenem Čechů". Je to cele a výlučně snová vlast. Z vlastenecké perspektivy byla česká země zcizena a tedy odsunuta někam do iluzivní, nadpozemské roviny. Byla to "posvátná vize, cíl, kterého dosud nebylo dosaženo". I proto je zvolání: " Kde domov můj?" doprovázeno slzami a smutkem. Je zajímavé, že fraška u publika propadla, avšak píseň se šířila velice úspěšně. Byla vnímána jako píseň srdce. Vlast byla soudobými lidmi brána v rovině s literaturou. Později došlo i k zaměňování pojmů. Vlast byla zkrátka literaturou a literatura naopak vlastí. Spisovatelé byli velebeni nikoliv jako literáti nebo tvůrci uměleckých děl, ale jako tvůrci vlasti. Obecenstvo prý při úvodních tónech písně povstávalo již dávno předtím, než se stala hymnou.
Sen o národě. V úvodním odstavečku je jako rozpor národního smýšlení uveden příběh, kdy Jan Neruda podnikal žurnalistickou výpravu po Čechách a v jednom hostinci zapředl hovor s hospodskou, která ač byla Češkou, zdánlivě se jí necítila býti. Je těžké pochopit vymezování národu v minulém století, neboť v současné době obývají Čechy a Moravu pouze Češi, samozřejmě nepočítáme etnické menšiny. Celá tato stať se zabývá národním vymezením, vlastenectvím a do jisté míry libovolností právě těchto termínů. Právě otázkou libovolnosti tato úvaha končí.
Sen další je snem o Evropě. Stěžejním bodem tohoto snu jsou dva věčné póly, z kterých posuzujeme sebe a Evropu. Z prvého pohledu jsme rovnocennými příslušníky Evropy, jsme její součástí a mnohdy i středem dění, předvojem evropského dění. Znovu se setkáme s motivem husitství, které je proevropsky vnímáno jako předznamenání Francouzské revoluce. Onen proklamovaný střed Evropy je však i geograficky a politicky určován různě. Jednou ho nacházíme kdesi u Mariánských lázní, jindy zase u slovenské obce Krahule, pak také v Pobaltí. Každý, ať si vybere. Protipól evropské příslušnosti je snaha vymanit se právě z evropských vlivů, udržet si svou svébytnost. Evropa je svět cizí, nelidský, nepřátelský. I přesto, že chceme být vnímání svébytně a samostatně, chceme být zároveň Evropou oceňováni, chceme být vidět.
Následující sen o Amazonce bych opět ráda rozvedla o krapet více. Dostáváme se do revolučního roku 1848, do období svatodušních bouří. Právě v této době se na barikádách po boku studentů a revoltujících objevuje záhadná ženská postava. Někdy nazývaná Amazonkou, jindy Slovankou. Neobjevuje se jen v české historii, s touto pověstí se můžeme setkat i ve vyprávění jiných evropských národů. Zajímavé je, že její existenci potvrzuje nejen dobový tisk, ale zcela důvěryhodně je líčena například i Fričem (v jeho deníku z tohoto období). Motiv Amazonky se stává velmi vděčným literárním tématem. Například jako motiv díla Karolíny Světlé
Z ovzduší barikád. Motiv odvážné ženy se objevuje již před vypuknutí svatodušních bouří. Veřejností proběhne kramářský tisk Hrdinova milenka, kde se setkáváme s motivem hrdinky, jež mstí svého milého. Skutečná totožnost dívky byla středem velikých dohadů a rozepří. Jedni tvrdili, že se jedná o jakousi důstojnickou dceru, druzí v ní viděli pražskou rodačku atd. Všeobecně se potom zažilo označení Česká Líza. Obraz bojující ženy se samozřejmě vymykal normám soudobé společnosti. Ukazuje totiž na možnosti aktivní role ženy ve veřejném životě, o její identitě rovnoprávné bytosti se schopností politického myšlení. Ve stati také autor poukazuje na to, jak rychle revoluční sláva zapadá do šedých koutů v běhu každodenního, všedního života.
Sen o Libuši. Autor nás hned na začátku seznamuje s faktem Libušiny české nepůvodnosti jakožto tématu. Byla oblíbeným tématem i v literatuře německé. Není tedy divu, že Smetanova Libuše, určená pro slavnostní příležitosti, byla napsána původně německy, Weinzigem, a do češtiny ji přeložil Ervín Špindler. I přesto je pověst o Libuši vnímána jako vyprávění o počátcích české samostatnosti, původnosti, ba dokonce přímo o základech českého státu.
Sen o Lakedaimonských je snem o hrstce bojovníků národního obrození, jež mají nemalé zásluhy na zrození a obrození národa. Macura uvádí jméno a osud F. J. Rubeše jako jednoho ze zapomenutých, avšak ve své době opředených mýty, národních trpitelů za správnou věc.
Tři další sny jsou havlíčkovské. První - Sen o zdravém rozumu - popisuje události, jež předcházely a provázely vznik některých Havlíčkových děl, především Křtu svatého Vladimíra, u něhož některá dílčí témata převzal v hotové formě z Nestorova letopisu (nejstarší ruské kroniky). Také se seznamujeme s okolnostmi vzniku dalších dvou satirických básní, které napsal vlastně jen pro pobavení, jedná se samozřejmě o Tyrolské elegie a Krále Lávru. Dále Sen o trnové koruně, jak název napovídá, zkoumá události spojené s Havlíčkovým pohřbem. Hlavní je přetřes účasti Boženy Němcové na pohřbu a její údajný čin, položení trnové koruny na rakev zesnulého. Tato událost ovšem nebyla zaznamenána v žádném z policejních zápisů, které byly překvapivě přesné, spíše se mluví o účasti manžela Němcové, který za své chování na pohřbu musel strávit pár chvil ve vězení.
Třetí havlíčkovský sen je o dceři národa, tedy o Zdence Havlíčkové. Jsme seznamováni s průběhem toho, jak byla osiřelá dcera doslova adoptována českým národem. Autor nás zavádí do zákulisí života "dcery národa". Píše, jak nelehký úkol ona mladičká dívka měla, byla stále pozorována, neměla kousek soukromí, celý národ ji sledoval, vestylizoval ji do role své dcery a nutil jí žít život, který si nezvolila, který nejspíš ani nemilovala a přesto jej žila, aby uctila památku svého otce. Její milostný život byl na veřejnosti stále probírán a věru nebyl záviděníhodný, sice se Zdenka dostala do vyšších kruhů, než by se kdy bývala dostala, kdyby nebyla takto sakralizována, avšak asi bych jí život stejně nezáviděla. Je až tragické, jak výklad pomocí symbolů, zde symbolu dcery národa, může zničit lidský život, což se s největší pravděpodobností stalo.
Následující sny spíše jen zmíním, jelikož mě mnoho nezaujaly. Sen o revoluci je téměř cele věnován Oživeným hrobům Karla Sabiny. Karel Sabina je vnímán jako zrádce, po několikaletém vězení se vzdává rakouské velmoci. Na druhé straně právě zápisky z dnů prožitých v rakouských kasematech, byly předlohou pro jeho životní dílo Oživené hroby. Macura upozorňuje na rozdíl mezi mravním relativismem, který byl odsouzeníhodný (služby pro rakouskou policii), a relativismem literárním, jemuž postupné upadání černobílého vidění náramně prospělo.
Sen o vlaku - změna života s příchodem tohoto vynálezu, spojení nespojitelného - ohně a vody, tvořící páru. Vlak si razí cestu zdánlivě neprostupnou krajinou, překonává hory, řeky, atd.
Sen o rozkoši odkrývá soudobé vnímání sexuality. Vše bylo tabu. Autoři psali spíše o ničem než o něčem, avšak mnohé nic bývalo v té době vnímáno víc než ledajaké něco.
Namísto doslovu je zařazen Sen o sémiotice a tím Macurovo pojednání o symbolech, snu proplétajících se kulturou a literaturou 19. století, končí.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama